Masarykovo gymnázium, Příbor, příspěvková organizace

Za nějakou hodinku cesty konečně vysvitlo sluníčko a my jsme se začali probouzet. Některým možná až teď došlo, kam to vlastně jedeme. A ono to nebylo nic obyčejného. Důvodem byla naše unikátní cesta, když jsme místo tradiční výpravy do Vídně, kterou absolvují první ročníky každý rok, zamířili do stověžaté Prahy. V Národním muzeu nás čekaly Lucy a Selam, kostry australopitéků, což jsou nejstarší předkové lidstva, z nichž jsme se postupně vyvinuli až do dnešní podoby. Kostry, které jsou staré 3 miliony let. To číslo je velmi těžké si představit. A to nejen nám, patnáctiletým teenagerům, ale i dospělým. Je to zkrátka pradávno. 

Tyto kostry byly od svého nalezení v dnešní Etiopii vystavovány pouze velmi vzácně. V roce 2006 v Etiopii, mezi lety 2007 a 2013 ve Spojených státech a letos poprvé v Evropě, konkrétně u nás, v Národním muzeu.

Je 8:30, Praha je dávno na nohou a my přijíždíme na hlavní nádraží. Všichni jsme vystoupili, stejně jako by to udělala i Lucy nebo jakýkoliv savec, po dlouhé cestě se protáhli a zamířili pěšky směrem na Václavské náměstí. Netrvalo dlouho a byli jsme uvnitř historické budovy onoho slavného muzea, připraveni nasávat informace. Jako první se nás ujala paní průvodkyně, která nám udělala příjemný, zhruba hodinový výklad o středověku. Zatímco jsme procházeli místnostmi s různými exponáty, paní průvodkyně nám odvyprávěla středověk od sv. Václava až po objevení Ameriky. Během cesty jsme vyplňovali i pracovní listy, které jsme „nedobrovolně“ dostali. Ale aspoň to některé z nás udrželo při smyslech. Po výkladu jsme měli chviličku volno a prošli jsme si ještě několik dalších místností. Vedle historických exponátů ve vitrínách jsme se setkali i s virtuální realitou. Národní muzeum jde opravdu s dobou a já si myslím, že je to moc dobře.

Nyní už však nastal čas postavit se tváří v tvář našemu předkovi. Tady se poznalo, kdo historii miluje. Naše paní učitelka byla ve frontě ke kostrám celá natěšená a měla husí kůži. Ve frontě jsme nestáli vůbec dlouho, což bylo příjemným překvapením. Postupně jsme se každý podívali na Lucy a Selam a snažili jsme si uvědomit, co v té vitríně vlastně leží. Hlavní cíl výpravy byl tedy splněn, viděli jsme Lucy a Selam a teď už jsme se všichni těšili na oběd a rozchod po několika hodinách stání v muzeu. Dostali jsme ještě na hodinu rozchod přímo v muzeu, kdy jsme se mohli podívat tam, kam nás to táhlo. 

Poté už skončila ta formální a školní část. Rozešli jsme se po Praze, někteří navštívili významné památky, někteří významné obchody – zkrátka každý dle vkusu. Po pár hodinách jsme zamířili zpět k vlaku a domů. Těsně před nástupem nás paní učitelka zavedla k soše Sira Nicholase Wintona. Připomněli jsme si, co neskutečného v roce 1939 učinil a tím jsme se dostali z dávného pravěku přes středověk a počátek 2. světové války až do přítomnosti.

Z exkurze jsme odjížděli vyčerpaní, ale určitě to byl hluboký zážitek a věřím, že každému se Lucy nějakým způsobem zapsala do paměti. Protože… Není to neuvěřitelné? Podívat se na něco, co tady bylo před 3 miliony lety? To jsou tři tisíce tisíců! Prostě nepochopitelné!

Jan Grulich, kvinta