Masarykovo gymnázium, Příbor, příspěvková organizace

Touhu přiučit se něco nového nezmírnila ani ohavně brzká hodina, ve které se skupina vybraných zájemců napříč třídami třetího ročníku 13. ledna 2026 sešla na nádraží ve Studénce. Ani jsme se nenadáli a jen o pár hodin později jsme stáli na druhém konci republiky v našem krásném hlavním městě a vyhlíželi vlak, který nás měl zavést až do cílové destinace. Bohužel jsme si ale vybrali termín, kdy se dopravní síť Prahy a okolí potýkala s nemalou komplikací v podobě sněhové nadílky a námrazy, takže když jsme na příjezdové tabuli uviděli zpoždění v řádech stovek minut, lehce nás to vyvedlo z míry. Naštěstí však vlak po chvíli přijel a my nakonec zdárně dorazili. 

Jakmile jsme vystoupili na nástupiště, uvítala nás kouzelná zasněžená příroda v okolí areálu ÚJV. A i když bychom se mohli kochat i několik hodin, vyrazili jsme vstříc našemu cíli – komplexu budov označenému jako Ústav jaderného výzkumu. 

Hned při vstupu jsme dostali návštěvnické kartičky a z kapacitních důvodů prohlídek jsme byli rozděleni na dvě skupiny.  Rozloučili jsme se s půlkou naší skupiny a směřovali k asi nejatraktivnější části celého programu – samotnému reaktoru.

Než jsme byli vpuštěni blíž, vyfasovali jsme slušivé pláště, helmy a dozimetry, vyslechli si bezpečnostní školení a nechyběla ani krátká přednáška. Dozvěděli jsme se, jak vypadá stavba reaktoru, na jakých mechanismech funguje, k čemu je využíván, nebo třeba jaké má ekologické dopady na okolní prostředí. S těmito nově nabytými informacemi jsme se pak vydali prozkoumat budovu reaktoru. 

Naše první zastávka byla v kontrolní místnosti, kde jsme měli možnost vidět, jak náročné je řídit provoz reaktoru. Všechny ty blikající tlačítka a kontrolky nás naprosto uchvátily. Když jsme se dozvěděli, co všechno obnáší práce operátora reaktoru a jak náročné je se na tuto pozici kvalifikovat (mimo jiné i prostřednictvím dvanáctihodinových psychologických testů), odcházeli jsme s respektem vůči všem pracovníkům. 

Naše další kroky směřovaly k samotnému reaktoru, který byl v době naší návštěvy nečinný, takže jsme mohli vyjít až na jeho hlavici. Představa, že stojíte jen pár metrů nad místem, kde normálně probíhá štěpná jaderná reakce, byla trochu zvláštní, ale rozhodně fascinující. 

Po této zajímavé ukázce jsme se přesunuli hlouběji do areálu, kde nás čekala o něco teoretičtější část exkurze. Pod svá křídla si nás vzal pan RNDr. Ondřej Srba, Ph. D., který je zároveň absolventem našeho gymnázia. Vysvětlil nám, jak funguje štěpná jaderná reakce, jaký je rozdíl mezi jednotlivými typy záření, a připojil i mnoho zajímavých faktů o fungování dalších přírodních jevů. Zatímco jsme postupovali výzkumnou částí areálu, dozvěděli jsme se také, na jakém principu funguje léčba onkologických onemocnění pomocí radioterapie, jak může radiace pomoci při výzkumu vlastností různých materiálů, nebo i to, jak se dá z Gypri dostat až na podobné vědecké pracoviště. 

Největším zážitkem pro nás ale byla možnost vyzkoušet si přístroj, kterým vědečtí pracovníci běžně manipulují s radioaktivními materiály za účelem výzkumu. Šlo o opravdovou zkoušku zručnosti a prostorového uvažování, protože kamera, která vám přibližuje, co vlastně děláte, vše nemálo zkresluje. 

I když bychom rádi zůstali ještě déle, čas se nám nachýlil a my se museli rozloučit a vyrazit na cestu zpátky domů. I tak si myslím, že každý z nás si z tohoto dne odváží hromadu nových poznatků, zážitků a možná i motivaci k dalšímu studiu. 

Natálie Pavlíková, 3.B