Vzdělávání bez hranic
Evidenční číslo: 2018-1-CZ01-KA101-047328
Název projektu: Vzdělávání bez hranic
Výše dotace: 15 610,00 EUR
Termín realizace: 1. 12. 2018 – 31. 1. 2020
o
V rámci tohoto projektu, financovaného z programu Evropské unie Erasmus+, se uskuteční výjezdy pěti učitelů naší školy na zahraniční stáž. Cílem je jejich sebevzdělávání v oblasti cizích jazyků, využití moderních technologií a nových učebních metod a také navázání mezinárodní spolupráce s učiteli z jiných evropských zemí s ohledem na podporu mezinárodního evropského vzdělávání. Mezi účastníky projektu jsou učitelé cizích jazyků (angličtina, francouzština), dále učitelé humanitních předmětů (český jazyk, základy společenských věd, dějepis) a předmětů přírodovědných a technických (matematika, chemie, informatika a výpočetní technika). Vybrané kurzy a pobyty jsou cíleny na rozvoj jejich jazykových a didaktických kompetencí a využití moderních technologií ve výuce. Tyto kurzy a stáže mají účastníkům poskytnout nové učební metody a informace týkající se multikulturních témat a měnícího se životního stylu v daných evropských zemích. Dlouhodobým přínosem je působení takto vzdělaných pedagogů na našem gymnáziu, implementace získaných výukových metod v hodinách, předání poznatků kolegům a prezentace výsledků projektu široké veřejnosti prostřednictvím webových stránek školy, Dnů otevřených dveří, sociálních médií a regionálního tisku.
o
o
Na Erasmus+ do Exeteru
Je neděle 16. června 2019. Budím se kolem 3. hodiny ranní, abych převzala pomyslnou štafetu od kolegyně Lenky Ocáskové, jejíž článek o kurzu ve Francii jste si mohli přečíst v minulém čísle Restartu. Pro svoji stáž jsem si vybrala město Exeter, ležící v jihozápadní Anglii v kraji jménem Devon. Ale to trochu předbíhám.
Moje cesta začíná v Ostravě, odkud mě autobus doveze na letiště v polském Krakově, abych kolem poledne odletěla do Bristolu. Pak ještě bezmála dvouhodinová cesta dálkovým autobusem Southwestern Falcon a už se vítám se svou hostitelkou, paní Jenny Dawson, která mi na následujících 14 dní poskytne bydlení ve svém krásném domě, nebo spíše bytě. Zjišťuji, že jsem se ocitla v areálu zvaném Devington Park, který byl v polovině 19. století postaven jako velká nemocnice (přesněji řečeno ústav pro choromyslné) a jeho architektem byl Charles Fowler, který mimo jiné navrhl londýnskou Covent Garden. Jde o nádhernou symetrickou budovu obklopenou udržovaným parkem. Byt paní Dawson a jejího manžela je tak anglický, jak si jen dovedete představit – s příkrým schodištěm a kohoutky zvlášť na teplou a studenou vodou, ale velmi vkusně zařízený a do detailu promyšlený. Kromě toho se Jenny ukázala jako sečtělá a zcestovalá žena, se kterou jsem si měla hodně co říct. V neposlední řadě to byla výborná kuchařka, takže jsem měla možnost okusit jídla z různých koutů světa, ale také typické místní speciality. Jednou z nich bylo jídlo zvané “Cornish Pasties”.
A už je tu pondělí a první školní den. Sbírám cenné zkušenosti už od rána, např. že pokud zvolím autobus v 8 hodin, který by měl být v centru 8:20, není to dobrá volba. Na 9 hodin, kdy v Anglii začíná většina institucí, škol a obchodů, totiž chtějí být v centru všichni, a tak se z 20minutové cesty rázem stává popotahování v dopravní zácpě trvající 45 minut. Do školy dorazím o deset minut později, protože se mi ji v panice, že přijdu pozdě, nepodařilo najít napoprvé, ale potom, co jsem se postupně zeptala asi 5 lidí, jsem úspěšná. Přivítání v podobě testu bylo předem oznámeno, a tak nejsem překvapená ani zaskočená. Navíc se mi daří odevzdat ho stejně jako moji noví spolužáci, kteří přišli včas. Další den už jsem chytřejší a jako správné ranní ptáče chytám autobus v 7:30.
Po rozdělení do tříd podle úrovně se rozcházíme do miniučeben. Větší být ani nemusí, každá skupina může mít maximálně 6 studentů. První týden mám 3 spolužačky – Švýcarku Rominu, Němku Heike a Češku Blanku. Druhý týden ubyla Heike a přibyla Italka Alessandra, Švédka Kirsten a mladá Němka Stefanie. Dopoledne máme 2 bloky trvající 1,5 hodiny, které slouží k osvěžení angličtiny, odpoledne pak ti, kteří si objednali kurz pro učitele, ještě tzv. Teacher’s Refresher.
Dopolední hodiny jsou zaměřeny hlavně na konverzaci a obohacení slovní zásoby, a tak probíráme různá témata – od politiky přes veganství až po feminismus. Je skvělé, že je třída namíchaná z různých národností, a tak si můžeme vyměňovat informace o tom, jak je to v různých zemích. Po několika dnech zjišťuji, že jsem měla velké štěstí na spolužačky; nejen že jsem se hodně dozvěděla o jejich životech v jiné kultuře, ale byly to velmi inspirativní ženy. V neposlední řadě jsme zažily i hodně zábavy.
Co se odpoledních hodin týče, musím přiznat, že překonaly moje očekávání. Myslela jsem, že co se týče metod a různých zajímavých a pro žáky záživných aktivit znám celkem dost a že si přivezu pár nových nápadů. Opak byl pravdou. Z toho, co nám učitelé ukázali, jsem znala jen zlomek. Nejvíce mě nadchly aktivity, při nichž lze využít mobilní telefony žáků, a to různými způsoby. Kromě toho jsem si odnesla spoustu inspirace ohledně využití obrázků, filmů, videí a diktátů.
Po škole pak byl čas na poznávání města a okolí. Největší zážitek jsem měla asi z katedrály, která je opravdu impozantní a jejíž nejdelší klenutý strop a Anglii opravdu stojí zato vidět. Jsem ráda, že jsem zjistila, že pokud člověk do katedrály vstoupí brzo ráno (což je pro Angličany cca do 9 hodin), je v ní sám a může si vychutnat ticho a nadpozemskou krásu celé stavby. Další bonus je, že ušetříte 7 liber za vstup.
Exeter má také skvělé muzeum, které mapuje historii celého regionu a města. Kromě fosilií a stopy, které tu zanechali Římané, mě nejvíce zaujal fakt, že byl Exeter v dubnu a květnu 1942 bombardován Luftwaffe během akce zvané “Baedeker Raids”, kdy byly cíle útoku vybírány spíše podle jejich historické a kulturní hodnoty než podle přítomnosti strategického průmyslu. Nejhorší útok na Exeter se uskutečnil v noci na 4. května 1942, kdy město napadlo 20 bombardérů a bylo zničeno centrum města. Katedrála byla naštěstí zasažena jen málo. Celkově při náletech tehdy zahynulo více než 250 lidí, řada dalších byla vážně zraněna.
Nebudu vám ale nalhávat, že jsem se celých 14 dní věnovala pouze vzdělávání a poznávání města a anglického života, i když to byla samozřejmě moje hlavní činnost. Dalším obohacujícím zážitkem bylo nakupování. Nebojte se, nebudu vám líčit, kolik času jsem strávila v Primarku (moc ne), ale mám na mysli tzv. “charity shops”. Obchody, kam donesete svoje zachovalé oblečení, knihy nebo další předměty. Nejen, že si doma uklidíte, ale věci jsou následně oceněny a prodány, výtěžek jde na charitu. Byla jsem překvapená, kolik takových obchodů bylo v Exeteru, ale i v každém dalším městě i městečku. Napočítala jsem minimálně 6 různých organizací, některé pomáhají řešit problém chudoby v rozvojových zemích, jiné přispívají na výzkum různých vážných nemocí nebo pomáhají rodinám takto postižených osob. V obchodech prodávají dobrovolníci bez nároku na mzdu, navíc nadace dostávají zadarmo k dispozici prostory v centrech měst, z nichž odešel jejich nájemce.
K poznání kultury jihoanglického Devonu přispěly také aktivity organizované školou, a to výlety do přímořských letovisek Salcombe a Brixham a také procházka po pobřeží z vesnice Seaton do městečka Beer, kde byly v 19. století nalezeny kosti dinosaurů. Písečné pláže tady v jižní Anglii vypadají jako stvořené ke koupání, moře má nádhernou azurovou barvu, ale po vstupu do vody zjistíte, že vám trnou chodidla a víc než po kolena to nedáte. Přestože jsem viděla některé místní odvážlivce si zaplavat, pro našince je voda o teplotě 13 stupňů Celsia opravdu k vodním radovánkám nepoužitelná. Musím dodat, že jediný kousek oblečení, který jsem si jako správný optimista vzala a za celý svůj pobyt nevyužila, byly bohužel plavky.
A už je tu poslední den, loučím se se slzami v očích s mou milou hostitelkou Jenny, postojím si hodinu na zastávce, protože autobus do Bristolu má hodinu zpoždění, a na letišti si na vlastní kůži vyzkouším, jak vypadá opravdu důkladná bezpečnostní kontrola. Pak ještě chytit na letišti v Katovicích spoj do Ostravy, který mi ujede málem proto, že na parkovišti v noci nemůžu najít místo, odkud odjíždí. Ale nakonec všechno klapne a nad ránem už můžu konstatovat, jak mi chybí anglické zelené trávníky, protože v Česku mezitím proběhly dva tropické týdny a nepršelo už víc než měsíc.
Kdybych měla zpětně hodnotit celý svůj pobyt, jsem opravdu vděčná za tuto příležitost strávit dva týdny v krásném anglickém městě, bydlet v anglické rodině a chodit do skvělé jazykové školy. Přestože napsání projektové žádosti k programu Erasmus+ nebylo vůbec jednoduché a stálo nás to mnoho času a nervů, bohatě se vyplatilo, že jsme to s kolegyní Lenkou Ocáskovou nevzdaly a znovu do toho šly, i když jsme předtím už dvakrát neuspěly. Pevně doufám, že to není poslední projekt Erasmus+, který na naší škole proběhl.
Mgr. Monika Šimíčková, vyučující Aj
o
Maltsko – středoevropská anabáze
Je poslední listopadová neděle a já se hned z rána vydávám vstříc novým dobrodružstvím. Čeká mě cesta z Ostravy do Bratislavy, dále do Vídně a odtud na Maltu.
Celé této anabázi však předchází o cca měsíc dříve nabídka mých dvou kolegyň, Mgr. Lenky Ocáskové a Mgr. Moniky Šimíčkové, které koordinují a organizují projekt Erasmus+ na naší škole – mohu si vybrat kurz i destinaci dle vlastního uvážení a do konce kalendářního roku ještě někam vyrazit. Času věru moc nezbývá a počasí v mé oblíbené Británii touto dobou také nebývá příznivé – volba tak padá na Maltu. Přívětivé klima a dle referencí zaručený ráj pro každého českého učitele – co více si přát?
Nyní už konečně sedím v letadle – s minimálním zavazadlem, avšak pln očekávání. Na letišti mám trochu problém najít svého taxikáře, ale nakonec se přes houfy dalších, kteří také vyhlížejí další vzděláníchtivé učitele z celé Evropy, najdeme. Posléze zjišťuji, že ač poslední týden sezóny, nejen na letišti, ale ve všech jazykových školách, je stále velmi rušno.
Jako vždy volím ubytování v rodině, a tak se ocitám před typickým, 200 let starým maltským domem v centru města Sliema. Přichází mě uvítat bodrý sedmdesátník Neville, příslib věcí příštích. Zasvěcuje mě, jak vše v jeho impozantním imperiálním sídle po admirálovi loďstva jejího veličenstva funguje a mnohé i nefunguje. Vzápětí mi dochází, že tak jako královské loďstvo vyžadovalo přísný řád a disciplínu, i já se budu muset podřídit. Snídaně v 7:15, večeře v 18:45. V 8:00 odchod z domu v Nevillově doprovodu.
Na první „nucenou” procházku za nekompromisní Nevillovy asistence vyrážím asi hodinu po svém příjezdu. Na třech kilometrech zastavujeme každých 30-50 metrů a proces zasvěcování pokračuje, tentokrát do socio-historických reálií Malty. Můj domácí je evidentní profesionál – na každé zastávce mě nejen seznámí s něčím novým, ale letmo mě otestuje i z toho, co zaznělo již dříve. V té chvíli ještě netuším, že toto je můj úděl na celý další týden.
Každodenní exkurze má stejný výchozí i konečný bod, avšak pokaždé se do místa určení (rozuměj školy) dostáváme jinou cestou. Naštěstí vždy v dobré společnosti mého domácího, který je zjevně zdejší známá figurka; cestou po promenádě se neustále s někým zdraví a zastavuje. Já však zůstávám ve střehu – další ověření mých čerstvě nabytých znalostí může přijít kdykoliv. Na konci pobytu jsem již zcela zorientován a díky společným večeřím s kulisou televizních zpráv v maltštině o probíhající vládní krizi i politicko-kulturně poučen. Díky, Neville! 😉
Již první den dorážím do školy díky příkladné Nevillově starostlivosti se značným předstihem, který mi za celý týden nikdo nevezme. Kolem sebe slyším kromě angličtiny i spoustu ruštiny. Jak se vzápětí ukáže, většina mých nových spolužáků jsou Litevci hákliví na to, když si jejich jazyk někdo plete s ruštinou. Krom nich se v naší skupině setkávám ještě s jednou Polkou a jedním Maďarem a téměř okamžitě vytváříme soukromou visegrádskou trojku, která má čelit pobaltskému bloku.
Na škole je znát, že se jazykovému vzdělávání na Maltě daří. Krom dvou pater sestávajících z nejmoderněji vybavených učeben se nad námi tyčí dalších osm poskytujících studentům hotelové ubytování. I protější čtyřhvězdičkový hotel patří z padesáti procent této škole.
V rámci kurzu Spice up your Teaching Methods si oprašuji své znalosti a po odpoledních vyrážíme na výlety do současného i historického hlavního města (Valletta a Medina).
Přes den je stále ještě příjemných 20 stupňů, avšak tak jako u nás se i zde již kolem páté hodiny rychle šeří a moře si tak bohužel příliš neužiju – poslední den před odletem využívám zbytky slunečního svitu, svlékám se do půl těla a pro své kolegy dělám provokativní selfie s mořem v pozadí. Spěšně se zase oblékám, abych ještě stihl okružní hodinovou plavbu v jedné z maltských zátok s celým litevským ansámblem, poslední fotky a loučení. A to je i poslední tečka za mým pobytem.
Mgr. Dalibor Dejmek, vyučující Aj
o
o
Visit Oxford, really
Místo, kde si historie podává ruku s budoucností, kde se moderní a starobylé respektuje, kde se klasika a rozvernost vzájemně doplňují. Takový dojem ve mně zanechal jazykový pobyt v Oxfordu, kam jsem mohla díky projektu Erasmus+ letos o prázdninách vycestovat. Vlastně ani přesně nevím, proč jsem si zvolila právě Lake School of English v Oxfordu, ale lepší má volba být snad ani nemohla. Vynikající hodnocení mezi britskými jazykovými školami, prezentují se profesionálně a přitom přátelsky. Tak kosmopolitní, jak jen si dovedete představit. To není dojem z online prezentace, to je každodenní realita, kterou spolu se mnou denně zažívala více než stovka studentů z celého světa.
Lektoři vědí, že přínos absolvovaných kurzů je v krátkém seznámení se se vším, co se budete sami učit z jejich pečlivě připravených materiálů ještě dalšího nejméně půl roku, přesto se snaží s každým žákem pracovat tak, aby se jeho komunikační a vyjadřovací schopnosti rychle zlepšovaly. Kurz je intenzivní, na opakování není prostor. Když pak máte pocit, že dnes už nic nového nevstřebáte, nastává čas na poznávání britské kultury. Ano, věnují se nám i po vyučování, organizují víkendový výlet do vzdáleného Bathu, pořádají komentované prohlídky historického centra a pomáhají nám zorganizovat si vlastní aktivity, díky kterým jsme viděli i The Cotswolds (nádherné tradiční kamenné vesničky) a monumentální Blenheim Palace (rodiště W. Churchilla).
Čas projektu Erasmus+ je v našem případě využit na sto procent, po pár dnech rozumím i španělským kolegům s výrazným akcentem a směju se tomu, jak snadné je komunikovat s Maďary (samozřejmě anglicky). Nevidět, tak neuvěřím, s čím vším se musela vyrovnat korejská spolužačka nebo její kamarád z Indonésie, kteří na rozdíl od nás zažívali k výuce jazyka nečekané bonusy navíc v podobě obrovských kulturních rozdílů. Obdivuji vůli a nadšení, ráda poslouchám vyprávění o jejich domově. Už vím, kam bych chtěla jet na příští dovolenou. Mám spoustu nových přátel, všichni Evropané si slibujeme vzájemné návštěvy, porovnáváme gastronomii a národní zvyky. Spolupráce je na programu Erasmus+ spontánní a funguje každodenně a přirozeně.
Důstojná minulost a respekt k současnosti je cítit na každém kroku Oxfordem, zažijete ji na zahrádce venkovní restaurace, v historickém Sheldonian Theatre, oslnivé Radclife Camera či světoznámé Bodleian Library. Velká část sbírek oxfordské univerzity je v rámci podpory vzdělanosti bezplatně přístupná prostřednictvím historického muzea, přírodovědného muzea a muzea umění Ashmolean Gallery. Chcete-li, mohou být vašimi průvodci filmový Harry Potter, skutečná Alice in Wonderland či inspector Morse. Můžete se procházet starobylým historickým centrem kolem Hertford Bridge, toulat se rozlehlými anglickými parky, navštívit katedrálu Christ Church či kteroukoli z 37 kolejí oxfordské univerzity, nebo jen tak posedět chvilku na zahrádce The Head of the River na břehu Temže. Ale na to bude čas až odpoledne, spíše kvečeru.
Dny studentů začínají školou a ať už bydlíte v hostitelské rodině či na hotelu, cestou do školy potkáte tolik cizinců, že procvičíte nejeden cizí jazyk. Oxfordská doprava je moderní, ekologická a také dosti drahá, hybridní dvoupatrové autobusy stojí na kraji historického centra, dál můžete jen pěšky nebo na kole, což je v rovinatém Oxfordu velmi populární. Byla jsem překvapena britskou vstřícností, pohostinností, respektem a tolerancí, kterou si cizí lidé denně na ulici prokazují, zažívala jsem na vlastní kůži pověstný britský humor a představovala jsem si, jak se žlutou nálepkou Stop Brexit v okně svého domu dávám všem veřejně ve známost politické preference naší rodiny. Raději nemyslet. Nacházím The Bear Inn, malinkou nejstarší hospůdku v Oxfordu přilepenou ke stěnám koleje Christ Colledge. Jak to tu asi vypadalo, když zde několik týdnů v nádherné historické zahradě kempovaly televizní štáby natáčející ságu o Potterovi? Místní o tom vyprávějí řadu vtipů. Podobně veselé zážitky jsme jim připravili i my při pokusu o punting (plavba podobná benátským gondolám) na Temži, zdvořilí a distingovaní Britové se smíchem oceňují aspoň to, že se nám podařilo se nevykoupat. Bylo mi tu u nich fajn, po pár dnech v Oxfordu jsem si přestala připadat jako cizinec, dva týdny utekly a poslední noc sedíc na zahrádce s přáteli jsem začala plánovat, že sem se ještě vrátím. A doufám, že ne jednou.
Ing. Radmila Mrázková, vyučující Ivt
o
o
Mezi rytíři na Maltě
Jsem rád, že patřím mezi šťastlivce zahrnuté do výborného projektu v rámci Erasmu+ s názvem Vzdělávání bez hranic. Podívat se do cizí země, vylepšit si angličtinu, seznámit se s novými lidmi – to přece nemůže nikdo odmítnout. Už vůbec ne já 🙂
Na úvod je nutné zodpovědět jednoduchou otázku. Proč právě Malta? Odpověď není tak složitá. Malta je země, kde úředním jazykem je kromě italštiny a maltštiny právě také angličtina. A co dál? Moře, sluníčko, historie, rytíři… Malta tak byla jasnou volbou.
Na výpravu jsem se vydal v létě roku 2019. Přece jenom prázdniny nejsou nekonečné a kdy jindy na Maltu než v létě, kdy teplota moře přináší řadu výhod.
Ti, kteří mne znáte, možná víte, že se každý rok vydávám na velkou zahraniční poznávací cestu a nejsem typ člověka, který by jezdil každý rok do stejného campu někde v Chorvatsku. Přestože Malta je malinký ostrov uprostřed Středozemního moře (pouhých 316 km²), tak cestovateli bažícím po historii a přírodě má rozhodně co nabídnout. Historie tohoto ostrova je především spjata s řádem johanitů, kteří zde přesídlili po neúspěšných křížových výpravách a stali se hlavním hybatelem, který utvářel historii tohoto ostrova. Za zmínku stojí, že v roce 1565 tito rytíři ubránili Maltu před vojsky osmanského sultána Sulejmana I., a tak zabránili, aby Turci získali strategické místo, přes které by mohli ohrožovat námořní plavbu v celém Středozemním moři. Těm, kteří by se chtěli více dozvědět o této události, tak doporučuji návštěvu muzea a pevnosti v hlavním městě Valletta.
Malta má rovněž své důležité místo i ve druhé světové válce. Byl to právě tento ostrov, který sloužil britskému královskému letectvu k napadání zásobovacích plavidel Afrikakorpsu.
Dost bylo už historie a krátce bych zmínil i anglický kurz, za kterým jsem se zde především vydal.
Jazykovou školu Bels jsem si našel jednoduše přes internet a musím říct, že to nebylo nic složitého. Během krátké emailové komunikace jsem měl vše domluveno. Škola patří mezi nejlepší profesionály a je na obrovský přísun zahraničních studentů dobře připravená. Nejenže pořádá pravidelné kurzy pro žáky všech věkových skupin, ale zaměřuje se i na pracující lidi z celého světa, kteří si potřebují či chtějí vylepšit svou angličtinu.
Měl jsem to štěstí, že má učitelka angličtiny byla opravdu výborná lektorka s nádherným a čistým anglickým přízvukem. Její hodiny mi daly moc a snad už mohu jen říci, že vím, jaký je rozdíl mezi větou: He asked us to leave X He asked to leave.
A doporučení na závěr: nepromeškejte příležitost a zapojte se do programu Erasmus+. Možnost navštívit cizí zemi a poznat nové lidi, zlepšit si rozhled a získat zkušenosti z cestování – to vše je jednoduše k nezaplacení.
Mgr. Petr Caloň, vyučující D
o
o
Erasmus+ ve Vysokých Tatrách
Prázdniny jsou pro učitele obdobím, kdy musí zrelaxovat po náročném školním roce a dobít baterky, aby mohl v září pln elánu opět „naskočit na hřiště“ a motivovat mladé lidi ke vzdělávání. Není snadné trumfnout „chytré krabičky“, které nabízejí tolik zábavy, a podnítit zájem žáků o vědu a techniku. Abych načerpala inspiraci, zařadila jsem se mezi nadšence z řad učitelů, kteří jsou i v době prázdnin ochotni se vzdělávat, a vyrazila jsem na kurz Základy programování a robotiky na základní škole pod záštitou programu Erasmus+.
Nemusela jsem cestovat daleko. Kurz se konal u našich sousedů v malebném prostředí Vysokých Tater. Pendolino mě v neděli odpoledne vyklopilo přímo v Popradu, kde jsem si našla ubytování v příjemném penzionu. Po večeři, kde jsem se seznámila s ostatními účastníky kurzu a našimi lektorkami Ivanou a Gábinou, jsme se vydali na společnou procházku po městě a kochali se výhledem na tatranské štíty.
Druhý den ráno začala výuka v nedaleké Podtatranské knižnici. Skvělé lektorky, samy zkušené a hlavně nadšené učitelky, nás okamžitě vtáhly do hravého světa programovatelných Ozobotů, Lego robotů, Scratche či virtuální reality. Získali jsme spoustu námětů, jak zpestřit výuku, zapojit se s dětmi do mezinárodních projektů, vyměňovat si zkušenosti s kolegy. Nabitý program končil v odpoledních hodinách a poté bylo potřeba provětrat hlavu a vyrazit do hor. Nebylo nic jednoduššího, než naskočit na tatranskou električku, která turisty z Popradu vyveze přímo do horských středisek. Každé odpoledne jsem tak vyrážela na procházky či krátké túry po krásné tatranské přírodě. Popradské a Štrbské pleso, symbolický hřbitov obětí hor, pramen Smokovecké minerálky, vodopády Studeného potoka, nádherné dřevěné kostelíky, Kalvárie s uměleckými díly místních sochařů, výborné halušky… Každý den byl plný dojmů a zážitků. Jedním z nejsilnějších byl pak celodenní výlet na Skalnaté pleso, odkud jsme lanovkou vystoupali až na Lomnický štít do výšky 2 634 m. n. m. Také jsme se z léta přenesli do úplně jiného ročního období, na Lomničáku mrzlo a sněžilo.
Týden uběhl a než jsme se nadáli, čekal nás poslední, tentokrát kulturní, zážitek. Navštívili jsme výstavu čínské terakotové armády v Tatranské galerii, kde nám byly též slavnostně předány certifikáty.
Domů jsem si odvezla hromadu nových dovedností, příjemně unavené nohy ze šlapání po tatranských pěšinách, vyvětranou hlavu a spoustu nadšení do další práce. Takovýto způsob léta zdá se být docela podnětným…
RNDr. Svatava Sumbalová, vyučující M
o
o
Na Erasmus+ do Tours
Patřím mezi jednoho z pěti šťastlivců z řad kantorů naší školy, kterým se podařilo získat pedagogickou stáž v rámci programu Erasmus+. A coby koordinátor projektu, mohutně podporována pomocí paní Šimíčkové, jsem na zahraniční výjezd odjížděla jako první z nás pěti. Vrátila jsem se plná dojmů a nutno říct, že pozitivní energie.
Cesta začínala nedělního krásného červnového rána, budík mi pípal ve 3:00, abych stíhala první ranní vlak směr Praha. Pak mi to splývá – autobus, letadlo, městský vlak, metro Paříže, následně vlak TGV a konečně zastávka v Tours, městě ležícím asi 230 km jihozápadně od Paříže. Městě s asi 220 000 tisíci obyvateli, několika řekami, z nichž nejslavnější je Loira pyšně krájející město na dvě nerovnoměrné části, městě obklopeném vinicemi a skálami, do nichž jsou vetknuty domy, sklepy a dokonce i hotely. Je osm večer a já si nejsem vůbec podobná, což dokazuje fakt, že mě na nádraží čekající hostitelka nepoznala, přestože měla moji fotku. Po dvaceti hodinách vedra kombinovaného s přepravou jsem chtěla pouze spát, o čemkoli dalším nemohla být řeč.
Ráno mě přivítalo už v mnohem lepším rozpoložení, dokázala jsem ocenit přívětivost svého pokojíku s malou koupelničkou, krásný výhled na nějaký opravdu zelený strom (všem biologům se hluboce omlouvám, ale prostě nevím) a útulný domek s dřevěnými podlahami, který mi měl být následující dva týdny domovem.
Brigitte a Jorge, francouzský pár pečující o mé pohodlí a žaludek, Erin, americká studentka z vedlejší jazykové školy a pes Forrest, obří něcoteriér, který trávil svůj čas nejraději v posteli svých páníčků – to vše tvořilo moje francouzské provizorní doma.
Škola – vysoká budova v srdci historického centra města, tři minuty od nábřeží Loiry, naprosto vstřícný ředitel a další učitelé, kteří učili, dělali dobrou náladu, naslouchali nám, podporovali nás, vymýšleli aktivity na volný čas a hledali cesty, jak nám studium i pobyt co nejvíce zpříjemnit. Motivace lidská i profesní, opravdu hluboce smekám.
Spolužáci z různých koutů světa, dva španělští učitelé, tři Korejky, jedna mladá žena z Tchaj-wanu, můj dopolední a odpolední svět pracovního týdne. Hodiny zahrnující hry, práci s jazykem, metodiku výuky, didaktické hodiny. Současný pohled na politiku, na francouzské školství, mluvilo se i o prezidentech, o Žlutých vestách, o terorismu a jak ho vnímají sami Francouzi…
Obědové menu za pár eur v malé Sandwicherie, kde mi platila studentská průkazka (jaký krásný návrat v čase 🙂 a polední procházky kolem Loiry.
Moje rodina mi kromě jídla, střechy nad hlavou a taky zábavné konverzace poskytla maratonského závodníka. Amatéra, o to lépe. Když jsem zjistila, že má za sebou maraton v New Yorku a dvakrát v Paříži, moc se mi do tenisek nechtělo, ale překonala jsem se a nakonec jsme za dvanáct dní naběhali 170 kilometrů – znám v Tours a přilehlém okolí každý břeh všech řek a taky vinice táhnoucí se kolem.
Když Loira, tak zámky na ní, poznala jsem Chambord, Amboise a Villandry. Musím se přiznat, že jsou krásné, ale úplně mi to stačilo, stejně tak návštěva Musée des Beaux-Arts de Tours byla pro mě přínosná především tím, že na jednom obraze jedna namalovaná paní hraběnka vypadala jako kolegyně Zahálková, čímž se tentokrát omlouvám všem výtvarníkům a milovníkům malířského a sochařského umění.
Ale i já jsem ocenila některé kulturní aspekty, nadchlo mě kino, které jsem navštívila dvakrát a co mě naprosto fascinovalo, že o půl druhé odpoledne, ve všední den, jsem stála frontu na lístky. Ano, Francouzi jsou prostě takoví – možná se tam šli schovat před pořádnou bouřkou jako já, nebo to je normální, ale kino bývá plné i přes den. A návštěva výstavy „Lumières célestes“ v kostele Saint-Julien v Tours mi vyrazila dech a vehnala slzy do očí. Stejnou reakci jsem potom sledovala u mnoha dalších lidí, kteří do kostela vstoupili, a nabízená podívaná propojená s hudbou je přenesla do naprosto jiného světa.
Uteklo to rychle. V pátek odpoledne jsem si odnášela ze školy z tiskárny ještě teplý certifikát o absolvované stáži a pocit, že jsem našla místo, kam bych se ráda vrátila. Třeba se svými studenty francouzštiny, aby i oni mohli okusit výuku v jazyce, který mě před mnoha lety okouzlil a dodnes mě nepřestal fascinovat.
Jsem za příležitost cestovat, poznávat a učit se vděčná. Není to fráze, jsem z generace „Husákových dětí“ a toto skutečně pro mě ani pro mé vrstevníky není něco, co by přicházelo samozřejmě a jakoby mimochodem. Jsem tedy pokorně vděčná za to, že jsem to mohla zažít.
Mgr. Lenka Ocásková, vyučující Frj
o
o
Erasmus za dveřmi
Když jsme na sklonku jara loňského roku jásali nad úspěšnou žádostí o grant Erasmu pro učitele, připadalo nám, že je to všechno nesmírně vzdálené. Nicméně – s blížícími se prázdninami nám na dveře klepe nejen léto, ale také odjezdy na vybrané stáže. Je nás pět, kteří jsme pod modrou zástavou se žlutými hvězdičkami „spáchali“ dnes o přestávce fotku, abychom se mohli podělit o dobré zprávy – jedeme. A brzy.
Jako první vyráží do světa Lenka Ocásková, neodolala opět vábení sladké Francie a dva týdny bude navštěvovat malou jazykovou školu v městečku Tours. Tohle město leží na Loiře a jistě paní učitelce poskytne kromě naplňujícího vzdělání také nepřeberné množství běžeckých tras.
Štafetový kolík v půli června přebírá Monika Šimíčková a i ona bude po dva týdny navštěvovat jazykovou školu v univerzitním městečku Velké Británie, v Exeteru. Nebude to mít daleko k moři, tudíž hlavu plnou nových informací může snadno smočit v konejšivých vlnách – naštěstí je výborný plavec.
Radmila Mrázková, výkonná správkyně sítě a učitelka programování a výpočetní techniky, rozhodně nespí na vavřínech a své jazykové kompetence angličtiny si v prvním prázdninovém měsíci procvičí ve škole v městě Oxford, opět Velká Británie. Věříme, že kromě studia stihne prozkoumat i četné studentské kavárny, kterými je město vyhlášeno.
Petr Caloň, kdo by neznal jednoho z benjamínků učitelského sboru a miláčka většiny žáků (a hlavně žákyň, jak sám pan Caloň nedávno zdůraznil). Kam že to pocestuje? Na maltu. Ano, tam taky, staví totiž doma něco jako bazén, nicméně poté na Maltu, kde bude navštěvovat velmi intenzivně jazykový kurz angličtiny. Snad mu po návratu budeme ještě stačit…
Poslední účastník „erasmácké výpravy“ zatím skrývá velký otazník. Svatava Sumbalová, která se nebojí žádné kádinky a chemického pokusu, si vybrala nejatraktivnější téma kurzu – bude se učit programovat Lego pomocí tabletu. Její kurz v Řecku, kam měla namířeno, zatím bohužel není otevřený, takže s napětím očekáváme, kde paní Sumbalová o prázdninách skončí – ve hře je Španělsko, Kypr či méně vzdálené Slovensko.
Držte nám palce a sledujte nás na Instagramu, jsme rádi, když nás máte rádi! A moc zdravíme Aničku Benišovou z oktávy, která se s námi na maturitním večírku loučila se slovy: „Vždycky Erasmus!”
Tým „učitelských erasmáků”
o
o
Na Erasmus+
Dnešní doba přináší možnosti všem, kteří o ně projeví zájem – učitele nevyjímaje. Představa, že vystudujete vysokou školu, abyste se následně coby kantor vrhli na žáky a až do důchodu je učili tomu, co jste sami načerpali během pěti let univerzitních studií, je dávno přežitkem. Vyvíjí se věda a technika, což má dopad na všechny oblasti našich životů, tím pádem na všechny obory.
Erasmus+ je dnes pojem známý a ve školství často skloňovaný. Umožňuje žákům i učitelům využívat různé programy a pobyty s rozmanitým zaměřením. Skupina pěti našich učitelů se rozhodla zkusit štěstí a zareagovala na projekt vypsaný pro následující dvouleté období. Sestavit žádost nebyl žádný med, to nám věřte, nicméně kde je vůle, bývá často i cesta, a přestože není vždycky hladká a umetená, na konci může číhat rozhodnutí komise projektu a její velké ANO.
Pět z nás má před sebou to nejhezčí období – budeme se těšit. A nač konkrétně? Kam se chystáme a co od pobytů očekáváme?
Lenka Ocásková
Plánuji se vydat do Francie, jak v mém případě jinak. Konkrétní kurz zatím nemám vybraný, čekám na podzimní katalogy, kde se jistě budou francouzské univerzity prát o to uvítat mě na své půdě. Mám v plánu zvolit si semináře se zaměřením na didaktiku – pořád je co se učit, a potom na současnou Francii – zajímá mě všechno o kultuře, hudbě, současném filmu i literatuře. V neposlední řadě jsou to média a jak s nimi mohu v hodinách pracovat – když teď máme na učebně francouzštiny tak krásně velkou televizi propojenou s internetem, je třeba toho pořádně využít… No a kdyby se náhodou nějaký takový kurz pro učitele pořádal na Corsice… tam jsem ještě nebyla 🙂
Svatava Sumbalová
Lego, matematika a Kypr – jak spolu souvisí tyto tři vzdálené pojmy? Matematika je disciplínou rozvíjející logické myšlení a v dnešní kybernetické době je třeba hledat novou motivaci, jak pro ni nadchnout i žáky. Pokud se naučí logicky uvažovat hravou formou, tím lépe. Při výběru kurzu mě oslovil kurz robotiky a programování Lego robotů. Při skládání kostiček lega jsem strávila se svými dětmi spoustu času a sdílela jejich konstruktérské nadšení. Nyní se nabízí příležitost pozvednout tuto činnost na „vyšší level“ a proniknout i do tajů programování. Kurz se navíc koná na krásném středomořském ostrově, což je pro mne jako dobrodruha a cestovatele další příjemný bonus. Nemluvě o promrskání angličtiny a navázání kontaktů se stejně „postiženými“ kantory z jiných zemí.
Monika Šimíčková
Jak už se píše v úvodu článku, učitel si v žádném případě nevystačí s tím, co se naučil na univerzitě. Učit cizí jazyk pořád stejně a používat stále stejné metody by nebavilo ani žáky, ani mě. Nejlepší cesta, jak s tím něco udělat, je podle mě vycestovat a přímo v prostředí, kde se daným jazykem mluví, zapracovat na metodice, oprášit si znalosti a získat nové kontakty. Bonusem je pak čtrnáct dní života v zemi, jejíž obyvatele, kulturu a zvyky je užitečné poznat. Konkrétní kurz ještě nemám vybraný, ale nejvíc mě láká severní Anglie, Wales nebo Skotsko, což je oblast, kde jsem ještě nebyla. Jako motto svého výjezdu použiji slova jednoho učitele, kterého jsem poznala na svém předchozím kurzu v Irsku: člověk se nejvíce naučí, pokud ho vytáhnete z jeho komfortní zóny.
Radmila Mrázková
V informatice je většina pojmů převzata z angličtiny, proto se snažím své jazykové dovednosti udržovat a rozvíjet. Erasmus+ je pro mě výbornou příležitostí k vylepšení komunikačních schopností v angličtině. Pro svůj pobyt jsem si vybrala Velkou Británii, těším se na inspirativní kurz, který mi pomůže posunout se dál nejen v jazykových dovednostech. Vím, že k plynulé komunikaci při výuce programování a informatiky mě čeká dlouhá cesta, ale i ta může být cílem. V mých hodinách žáci běžně pracují s odbornými manuály a publikacemi, vidím jejich problémy a snažím se je naučit se v nich orientovat a odkrývat postupně další a další záludnosti dnešní techniky. Nové věci se nerodí samy a už vůbec ne dokonalé, vylepšovat je musíme sami soustavnou prací plnou nápadů, pokusů a omylů. Nikdy na začátku nelze odhadnout, co vás posune dál. Důležité je vytrvat, potkat se s lidmi, kteří to vidí stejně, a nechat se inspirovat jejich úspěchy i chybami. Těším se moc, protože kurz nabízí toto všechno v jednom.
Petr Caloň
Již sedmým rokem učím dějepis a základy společenských věd na našem gymnáziu. Při přípravě do těchto hodin čím dál tím více zjišťuji, že práce s primárními zdroji je nenahraditelná. Již samotná wikipedie se v různých jazykových mutacích velmi liší a primární a zároveň nejobsáhlejší články jsou zpravidla ty v anglickém jazyce. Stejnou váhu při přípravě mi poskytují anglické zpravodajské weby počínaje CNN a konče China Daily. Také hodiny dějepisu mohou mít jiný rozměr ve chvíli, kdy žáci společně s učitelem pracují s originálním textem Deklarace nezávislosti Spojených států amerických či rozebírají fultonský projev britského politika Winstona Churchilla. Z těchto důvodů jsem si nemohl nechat ujít příležitost obohatit svou znalost angličtiny, zejména pokud se kurz bude konat v zemi, kde je tento jazyk jedním z jazyků úředních. Velice se tedy těším na výuku na Maltě, je to poprvé a doufám, že ne naposledy 🙂
