Historie Masarykova gymnázia

Sledujeme-li téměř stodvacetiletý vývoj Masarykova gymnázia v Příboře, nelze přehlédnout až neskutečně unikátní sepjatost s vývojem našeho národa ve stejném období. Jednotlivé vzlety a pády školy samotné dokreslují peripetie, jimž byla naše země v přepestrých etapách vývoje střední Evropy vystavena.

Již samotný vznik Zemské vyšší reálky, jak se škola původně nazývala, lze označit za malý zázrak a nebýt až heroického úsilí skupinky lidí kolem tehdejšího příborského starosty, lékárníka a patriota pana Ferdinanda Pokorného, škola by patrně nikdy neexistovala. Především je třeba konstatovat, že podmínky pro její vznik nebyly ideální, neboť od roku 1875 v de facto provinčním Příboře existovala už jiná významná škola – učitelský ústav (Ústav ku vzdělávání učitelů v Příboře) působící v prostorách bývalého piaristického kláštera, jehož budovu město zakoupilo. Proto, když v roce 1899 zahájil zmíněný starosta jednání o založení nové vzdělávací instituce – reálky – a městská rada toto úsilí podpořila, jen málokdo věřil v úspěch, neboť Příbor již v souvislosti se založením učitelského ústavu, tehdy druhého na Moravě, dokázal porazit takové konkurenty, jako byl Přerov, Hranice, Lipník nad Bečvou i arcibiskupstvím opečovávaná Olomouc a Kroměříž známá dokonce jako „Hanácké Athény“.

Enormní úsilí příborské městské rady se pak 10. července roku 1901 odrazilo v rozhodnutí moravského zemského sněmu, které uvádělo historickou větu: „V městě Příboře povoluje se zřízení vyšší zemské reálné školy s českou řečí vyučovací…“, což byl ale ve své podstatě teprve začátek, neboť bylo potřeba zajistit pro školu prostory a pochopitelně i doufat v zájem chlapců z okolí o studium. Proto se jeví celé úsilí o zřízení nové střední školy v malém Příboře (kolem roku 1900 měl asi 4 100 obyvatel) jako velmi troufalé už jenom díky skutečnosti, že na proslulém učitelském ústavu studovali mladí lidé z celé Moravy a samotné město mělo dost starostí (a pochopitelně i přemíru nákladů) s provozem budovy, kde ústav působil. Na druhou stranu se ukazuje, že tehdejší radní v čele se starostou Pokorným uvažovali nesmírně prozíravě a progresivně, což se promítlo i do velkorysé realizace celého projektu. Škole vytyčili vpravdě královský prostor a na její výstavbě nešetřili – pod taktovkou brněnského inženýra-architekta Františka Valenty a příborského stavitele Bedřicha Karlsedera tak vznikla mezi jarem roku 1903 a zářím roku 1904 (necelých dvacet metrů od tradičního a proslulého učitelského ústavu!) majestátná moderní budova s unikátní a velkorysou výzdobou fasád (zejména sochy Františka Úprky) i interiéru (mj. zemsky vyvážené symboly státnosti – český hrad Karlštejn a moravský Pernštejn) – pravá pýcha města! Úspěšná výstavba se stala nejen ráznou odpovědí na odmítavá stanoviska jejích odpůrců, ale zároveň měla i demonstrovat vzmáhající se úsilí českého živlu v jednotlivých městech Slezska, Moravy a Čech. Proto například koresponduje časově založení reálky se vznikem podobných českých vzdělávacích institucí v Litovli a Zábřehu na Moravě.

Velmi dobře promyšlený byl i samotný vzdělávací proces, neboť do města přišli skutečně elitní pedagogové na čele se zkušeným prostějovským gymnaziálním profesorem a prvním ředitelem školy Janem Bažantem, který předtím uspěl v náročném konkurzu. V čele Zemské vyšší reálky stál do roku 1907, poté odešel do penze a poměrně brzy zemřel. Z tohoto důvodu sice nenajdeme jeho jméno v giganticky rozsáhlé knize (Album representantů všech oborů veřejného života československého), která byla jako pocta československému státu vydána v roce 1927 u příležitosti nadcházejícího desátého výročí vzniku Československé republiky, ale jeho dva nástupci (Jaroslav Simonides, ředitel v letech 1907-1922 a Josef Kálal, ředitel v letech 1922-1938) tam už nechybějí, stejně jako bývalý profesor reálky Josef Váša, který v dané době působil jako ředitel konkurenčního příborského učitelského ústavu. I tento fakt mj. ukazuje, jakou pozici si škola od svého počátku vydobyla a bezpochyby hřeje skutečnost číst jména příborských pedagogů mezi tehdejší elitou národa (tj. vyvolenými děkany a rektory, ale i vládními rady, generály, vědci, umělci, ministry…) Vedle zmíněných ředitelů se pro školu i město samotné stalo nesmírně důležitým působení profesora Karla Judy, který na reálce/gymnáziu v letech 1906-1915 vyučoval český a německý jazyk. Opomeneme-li skutečnost, že byl do Příbora přeložen za trest, když ve svém předešlém působišti v Prostějově zorganizoval výstavu obrazů našeho asi ve světě nejznámějšího malíře Františka Kupky, a tak se dostal do konfliktu s klerikály, nelze přehlédnout jeho přátelské vztahy s pozdějším prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Ty vedly v letech 1907 a 1911 nejen k Masarykově úspěšné předvolební kandidatuře do říšské rady, ale odrazily se i v samotném Příboře, kde v pronajatém bytě v tzv. Grieblově vile ubytovával prof. Juda svého vzácného hosta. A škola z toho též profitovala: občas dostala po intervenci T. G. Masaryka nějakou dotaci a v roce 1946 dokonce příjmení prvního prezidenta vstoupilo do jejího názvu, a tam se, po věčných peripetiích, udrželo dodnes. Klenotem navíc zůstává teprve nedávno objevená fotografie T. G. Masaryka stojícího před vchodem do školy – je unikátní svou formou i rozměry, a jako perla obohacuje materiály schraňované ve školním archivu.

Vedle dalších vynikajících profesorů, jejichž seznam by vydal na několik stran, je třeba zmínit i ty nejdůležitější aktéry vzdělávacího procesu, tedy studenty. Již od založení školy byl zájem o studium enormní, což dokládá mj. skutečnost, že hned v prvním roce zahájilo studium 56 chlapců. Náročnost studia a pochopitelně i finanční zátěž kladená na rodiče vedla často k tomu, že „první sled“ studia, zahájený na podzim roku 1902, ukončilo ve školním roce 1908-1909 maturitou jen 20 z nich. A ti se, jak ukazují jejich pozdější osudy, ve světě rozhodně neztratili – najdeme mezi nimi hned pět inženýrů a čtyři pedagogy, dále tři důstojníky (kapitány) už československé armády a stejný počet úředníků a jednoho hutního inspektora. Zbylí dva se živili na základě živnostenské koncese a, aby byl průkazně charakterizován smutný kolorit doby, jeden zemřel rok po maturitě a poslední padl na frontě první světové války. Neméně pestrá byla i místa působení dotyčných – přes Prahu a Třeboň se dostáváme k místům, kde byly dislokovány jednotlivé pluky (Opava, Místek) a můžeme pokračovat „exotickými“ destinacemi jako jsou pro nás dnes Vrútky, Bratislava a Košice. Na tuto generaci, do jisté míry svázanou školským systémem, neboť délka studia na reálce zahrnovala „jen“ sedm let a případný absolvent nemohl bezprostředně studovat jakýkoliv obor, nýbrž, stručně řečeno, jen obory technické, tj. dobově uváděné „inženýrství, architekturu, vyšší strojnictví a lučebnictví (tj. chemii)“, dále zemědělství (dokonce ve Vídni) a lesnictví (ve Vídeňském Novém Městě). Výčet dalších „povolených“ oborů by byl sáhodlouhý, zahrnoval např. i školu v dnes exotickém Terstu. Ale v případě zájmu o studia lékařství a podobné obory musel absolvent ještě složit doplňující maturitní zkoušku, což na druhou stranu podle všeho nebýval žádný problém, neboť vedle osobních schopností každého absolventa hrála roli i struktura studia v Příboře, která podle počtu hodin předmětů v jednotlivých ročnících ukazuje, že žádný z nich nebyl upozadňován.

Ani tento „deficit“ neubíral škole na atraktivitě, a i přesto, že prvotní zájem o studium poklesl (nově nastupovalo zhruba 30 až 40 studentů ročně), kvalita výuky zůstávala zachována. Tehdejší statistiky navíc dokládají kosmopolitnost školy: ač jazykově česká, studovali na ní i žáci s rodným jazykem německým a vedle dominantního počtu katolíků se mezi žáky objevovali i židé či studenti bez vyznání. V roce 1912, posledním ročníku existence Zemské vyšší reálky, úspěšně složila maturitní zkoušku také Jarmila Knězková, a stala se tak historicky první absolventkou školy.

Od školního roku 1912-1913 se už maturovalo na Reálném gymnasiu, z hlediska samotného studia ale změny nenastaly, neboť se opět skládaly „zkoušky dospělosti“ po sedmi letech docházky. Její prodloužení o rok, tedy na klasických osm let, pak nastalo až ve školním roce 1919-1920 a umožňovalo jejím absolventům bez jakýchkoli dodatečných zkoušek zahájit studium na kterékoli československé univerzitě či vysoké škole. To už ale byla zcela jiná doba.

Nedlouho předtím, v říjnu 1918, vznikl na troskách habsburské monarchie samostatný stát Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů (tzv. první republika) a necelý rok nato (v září 1919) stát převzal nad školou kontrolu, což se mimo jiné projevilo i ve změně jejího názvu, takže až do roku 1938 instituce fungovala jako Státní reálné gymnázium. Roky míjely a škola postupně vzkvétala, což lze nejlépe pozorovat na rostoucím počtu studentů a v jejich řadách pak i dívek. Válečná a bezprostředně poválečná situace totiž nesmazatelně zasáhla do jejího dění – kromě toho, že se za války budova proměnila ve vojenský lazaret, kde dle dobového záznamu v kronice opravdu nebylo nic hezkého k vidění („takto by se neměli chovat lidé inteligentní“), došlo i k tomu, že byli do války povoláni mnozí pedagogové a navíc deset absolventů a studentů, kteří „maturovali předčasně“ padlo nebo zahynulo na různých frontách (kromě západní), včetně blíže nespecifikovaného „severního bojiště“. Radost z nabyté svobody se ale záhy změnila v krutou realitu, takže i ve „zlatých“ dvacátých letech (do krize v roce 1929) nenacházíme ve škole zvýšený počet absolventů (ročně 10-18, jen v roce 1923 28) a v roce 1929 jich bylo dokonce jen osm.

Ztráta patronátu (a kurately) města po roce 1919 se pak velmi negativně projevila i na vzhledu budovy, resp. jejím okolí, což přináší tristní dopady dodnes. Je až k nevíře, že za nenáviděného Rakouska mohla ve městě vzniknout tak velkolepě pojatá a politicky (tj. pročesky) profilovaná budova, jejíž součástí se stal i dnes neuvěřitelně rozlehlý pozemek zahrnující „hříště a sad“. Devastující rozhodnutí městské rady z 24. února 1934 o stavbě nové příborské pošty v těsném sousedství gymnázia pak dalo příležitost postupně vybudovat na původním školním pozemku pofiderní slepenec budov (včetně dnešní prodejny potravin), jenž v blokovém sledu zcela utopil krásu a majestátnost gymnaziální budovy. Dosažený stav není dobrou vizitkou a dodnes nabízí ne zrovna příznivý pohled na glorifikovanou první republiku.

Říjnové dny roku 1938 znamenaly první, a jak se v tehdejší době věřilo, definitivní uzavření této české střední školy, stejně jako učitelského ústavu. Zábor československého pohraničí, tzv. Sudet, kam Příbor spadal, nebyl totiž vnímán jen jako akt agrese nacistického Německa, ale jako dohoda velmocí o trvalé (a definitivní) změně československých hranic. V hektických okamžicích dokázali profesoři, jako hlavní organizátoři evakuace, zachovat chladnou hlavu a v maximální možné míře zachránit vše, co v dané chvíli šlo. Škola jako celek byla „na věčné časy“ oficiálně přesunuta do Valašského Meziříčí, kam přešlo spolu s některými studenty i několik členů profesorského sboru. Zde také společně zažili utužení poměrů po březnu roku 1939, bezvýchodnost situace spojenou s porážkami Polska a západních zemí i první naději, když v roce 1940 selhal Hitlerův pokus o dobytí Velké Británie. Muselo ale uběhnout ještě hodně času, než se po obratu u Stalingradu (únor 1943) a otevření západní fronty v Evropě (červen 1944) začala, alespoň na mapě, měnit politická situace a výhledově se tak dalo očekávat osvobození. Tuto krutou dobu nepřežilo osmadvacet příborských studentů a absolventů, najdeme mezi nimi jak studentskou oběť událostí spojených se 17. listopadem roku 1939, tak oběť šoa (holokaustu), nacistické genocidy proti židovskému obyvatelstvu, ale i řadu lidí ubitých či umučených gestapem za odbojovou činnost nebo padlé při osvobozování či v rámci operací zahraničního odboje. K zahynuvším se připojují i ti, kteří přežili – letci, příslušníci pěšího vojska na západní i východní frontě, ale i odbojáři působící na území protektorátu a Sudet. Ti všichni bojovali za lepší budoucnost a škole dělali jen a jen čest.

O osudech samotné školní budovy v letech 1938-1945 není v podstatě nic známo, podle razítka v jedné z knih je zřejmé, že zde asi po celou tuto tragickou dobu fungovala chlapecká škola („Oberschule für Jungen“). Kroniky mlčí i o případných vnitřních škodách a „úpravách“, tj. například o zamalování nástěnných obrazů Karlštejna či Pernštejna jako symbolů české státní tradice. Jisté je, že obnovená výuka byla ve škole zahájena již v září roku 1945 a o rok později obdrželo gymnázium čestný název Masarykovo státní reálné gymnázium. Vypadalo však úplně jinak: zaniklo předválečné osmileté studium a všechna gymnázia se vnitřně unifikovala a zavedla nově jen čtyřleté studijní cykly. Už tento krok avizoval cosi neblahého.

Záhy následovaly překotné změny poukazující na nepromyšlenost jednotlivých postupů, a tak se v poměrně krátké době setkáváme v rámci jednoho (a navíc totalitního) systému zahrnujícího léta 1948-1989 se čtyřmi změnami názvu školy a především s redukcí a prolongací studia či školní docházky, která ve svých důsledcích zasáhla pochopitelně i školy základní. Po třech letech od osvobození (1948) ztrácí rozhodnutím vyšších instancí Masarykovo státní reálné gymnázium ve svém názvu slovo „státní“ a stává se tak Masarykovým reálným gymnáziem.

Rokem 1953 pak nastává asi nejbrutálnější zásah do tehdejšího školského systému: výuka na škole se zkracuje na tři roky a z názvu mizí navěky slovo „reálka“ resp. „reálné“ (po 51 letech) a dočasně i „gymnázium“ (po 41 letech). Do dolního patra školní budovy se v té době stěhují třídy základní školy odnaproti a troskám, které zbyly z původního studijního systému, se začíná říkat Jedenáctiletá střední škola. „Nová“ škola dostává do vínku i náležitý ideologický tlak a nádavkem kádrově bedlivě prověřené vedení. Ale, jak je známo z historie, nic netrvá věčně, a proto ani za nejkrutějších stalinistických poměrů nemohli ve škole působit jen režimu fanaticky oddaní jedinci. Proto i v této době nacházíme řadu velmi pěkných vzpomínek na kultivované a vzdělané pedagogy, kteří nepodlehli tlaku doby a vytvářeli pro studenty relativně přijatelné prostředí, což mnozí z absolventů na tradičních každoročních setkáních dodnes s láskou oceňují. Škola tedy v této epoše, ani v těch, které v rámci totalitního systému bezprostředně následovaly, svoji úroveň neztratila, a tak mohli její absolventi nacházet díky svým schopnostem a nabytému vzdělání uplatnění skutečně všude, včetně zahraničí, kam někteří v různých etapách nesvobody vynuceně emigrovali. Do konce diktatury se pak název školy změnil ještě dvakrát, a to v roce 1960, kdy zněl Střední všeobecně vzdělávací škola a potom v roce 1968, kdy měl vůbec nejstručnější podobu, a sice Gymnasium. Zatímco první z názvů byl jen kosmetickou úpravou, v případě druhém se změna týkala i prodloužení studia ze tří na čtyři roky, přičemž tento stav vydržel dodnes.

Dne 26. dubna roku 1990 byl po pádu totality zaveden dnešní název školy, Masarykovo gymnázium, který vychází z historického základu přijatého v roce 1946, ale vzhledem k soudobým okolnostem vypouští slova „státní“ a „reálné“. Zároveň s touto změnou lze říci, že se škola takřka vrátila ke kořenům, když byla od 1. září roku 1990 paralelně se čtyřletou výukou zavedena i výuka sedmiletá, přesně jako v září roku 1902. Rozšířením povinné školní docházky o 9. ročník, pak na předešlou změnu navázala 1. září 1997 úprava, jíž bylo sedmileté studium prodlouženo na dodnes existující osmileté.

Co se týče zájmu žáků o studium a jejich počtu zažilo období po roce 1945 a především po roce 1948 prudké výkyvy. Z ideologických, mnohdy smyšlených, důvodů, nebyla celá řada nadaných žáků ke studiu vůbec připuštěna, ti šťastnější pak byli permanentně vystavováni různým formám šikany, což mnohdy končilo i tragicky. Původní záměr, hlásající po roce 1945 přístup ke vzdělání všem talentovaným a ne těm, kterým budou rodiče studium platit, vzal záhy díky demagogickému přístupu za své. Navíc režim inteligenci potlačoval, protože se jí v podstatě bál – sám neumožňoval individuální rozvoj a doslova nenáviděl jakékoliv samostatné myšlenkové projevy. Proto byl i počet studentů permanentně omezován, resp. budova školy doplňována třídami s žáky základních škol. Od školního roku 1961-1962 ale došlo, co se týče počtu studentů, k poměrně významné změně, kdy začal Příbor, coby město s vojenskou posádkou spojenou s blízkým mošnovským letištěm, nabízet na letišti zaměstnaným vojákům z povolání možnost doplnit si vzdělání, resp. složit maturitní zkoušky na tehdejší Střední všeobecně vzdělávací škole. Tímto krokem se pak výrazně rozšířil počet studentů o třídy označované jako „vojáci“ či „vojenský kurz“, případně další (už asi ne ryze s armádou spojené) „večerní“ či „dálkové studium“. Také je třeba započítat mezi absolventy Masarykova gymnázia a ocenit jejich obětavost i námahu, stejně jako zodpovědnost, s níž ke studiu přistupovali. Když ve školním roce 1979-1980 absolvovala poslední třída externistů (dobově „dálkové studium“), začíná se škole blýskat na lepší časy, což se projevilo především tím, že od školního roku 1981-1982 pravidelně maturují studenti tří (a několikrát dokonce čtyř) tříd. Uvedené počty se přehupují i do demokratických poměrů a pokračují s občasnými výjimkami v podobném duchu prakticky dodnes. Co se týče počtu studentů, byla škola na vrcholu v letech na přelomu tisíciletí, kdy ji navštěvovali studenti 16 tříd. Tehdejší stav lze označit jako zázrak, zejména když srovnáme „zakladatelskou“ kapacitu (tj. školu určenou pro sedm tříd) a uvědomíme si, kam se školství do dnešních časů posunulo, kdy např. v procesu výuky enormně narostl počet dělených hodin ve výuce cizích jazyků, ve výchovách, v přírodních vědách či ve volitelných předmětech, což na druhou stranu pochopitelně vytváří obrovský tlak nejen na kapacitu, ale i na vybavenost tříd.

Devadesátá léta minulého století zasela plody, které dodnes škola opečovává a rozvíjí, mílovými kroky se v poměrně krátkém období dokázala připojit k oblastem vyspělého světa, vyrovnat se jim a v mnoha případech se i osvědčit jako spolehlivý a schopný partner. Díky obětavým kantorům a vnímavým a zodpovědným studentům dnes nikoho nepřekvapí nepřeberné množství aktivit na poli vědy, kultury i sportu, samozřejmostí se staly pravidelně pořádané exkurze v rámci jednotlivých předmětů a nikoho neudiví ani takřka tradiční zájezdy do zahraničí (Francie, Německo, Velká Británie, Itálie). Na velmi dobré cestě je pak realizace výměnného pobytu s partnerskou školou v Izraeli, stejně jako celá řada dalších plánovaných akcí. Výrazných změn dosáhl v posledních letech také interiér školy – vedle své jedinečné starobylosti a dechberoucí reprezentativnosti jsou jednotlivé třídy prozářeny nejen novým nábytkem, ale i vybaveny nejmodernější technikou, která posouvá výukový proces dál a dál.

Ve stopách slavných absolventů, jakými byli například hudební skladatelé Václav Pokorný („Říkej mi to prosím potichoučku“) a Zdeněk Petr („Píseň pro Kristýnku“) či herečky Svatava Hubeňáková a Andrea Buršová, kráčejí dnes tisíce dalších, jim podobných, kteří si nesou v srdci vzpomínky na dobu svých příborských studií, což se nejvýrazněji projevuje každoročně na začátku září, kdy se ze všech koutů naší země i ze zahraničí sjíždějí abiturienti Masarykova gymnázia pod křídla své alma mater, aby v přátelském prostředí nejen zavzpomínali, ale zároveň i předali své obohacující životní zkušenosti.

Mgr. Alexandr Orošnjak, správce školního archivu